historie

Na následujícím diagramu můžete vidět jak vznikalo plemeno FILA BRASILEIRO od samých počátků, tak jak ho zpracoval p. Ermanno Maniero Trovati z Brazílie ( FILA DIGEST - září 2000 a leden 2003, USA).

text:
volný překlad "O GRANDE LIVRO DO FILA BRASILEIRO"
a komentář: Hana Vaněčková, ch.st." ze Šakalího dvora"

Starý alano a brazilská fila
Podle současných zpráv byli zde psi "Alanos" a "Lebrels", kteří byli přivezeni do Ameriky s dobyvateli, používáni také pro lov, ale také ve válkách proti Indiánům. Plemeno alano popisuje Alfonso XI. kastilský ve 14. století jako psa s velkou mordou, širokými zuby a malýma očima. Pes, který vykazoval takové vlastnosti, byl dobrým dávičem. V roce 1644 říká Alfonso Martinez del Aspinar o psech alano: "Tělesná konstrukce psů alano je pevnější než u psů lebrels, mají tupý, široký a směrem nahoru obrácený čenich, hluboce uložené, krví podlité oči, hrůzu budící pohled a krátkou, širokou šíji. Je to nejlepší pes pro lov jelenů, kanců a medvědů." Podobnost staré brazilské fily, tak zvané "farmářské fily" s plemeny "Perro de Presa Canario" a "Pero de Presa Mallorquin" je natolik nápadná, že příbuznost fily s těmito španělskými plemeny válečných psů nelze popřít. Je proto zapotřebí zde pojednat stručně o roli španělských psů alano jako o základním "stavebním kameni" plemene brazilské fily. Jméno Alan, Alant nebo Alano se vynořilo poprvé ve 14. století jako označení pro velké, ale spíše lehké formy dogy, kteroužto formu Beckmann označuje jako "chrta s krátkou, silnou, dogovitou hlavou". Tito psi měli být přivedeni na Iberský poloostrov teprve během stěhování národů (4. a 5. století) Alany z centrálního Kavkazu.
Gaston Phoebus, hrabě de Foix (1387) používá označení "Alant" jako kolektivní označení pro 3 různé druhy plemen, jmenovitě pro "Alant gentil, Alant Vautre a Alan de Boucherie (řeznický pes)". Ve Španělsku byl pes Alano původně těžkým dávičem býků, který později v 19. století přešel zřejmě na lehčí formu. F. Krichler popisuje ve své knize "Katechismus der Hunderassen" v roce 1892 psa alano jako "nikoliv příliš masivního", nýbrž jako lehkého a s vysokými běhy stavěného buldoka, který byl nejčastěji šedohnědý a černě žíhaný. Hruď byla mnohem štíhlejší, pysky a lalok méně vyvinutý nežli u buldoka. Dlouhý, dole kartáčovitý ocas nesený hluboce svěšený, pokožka měkká, tenká, srst krátká a současně měkká. Alano jako samostatné plemeno již dnes zmizel, jeho následovníky jsou španělští "Perro de Presa Mallorquin" a "Perro de Presa Canario" (neuznaný ze strany FCI), dále portugalská fila Sáo Miguel (ještě neuznaná ze strany FCI), kteří jsou zřejmě potomci dnes již vymřelého plemene "Fila Terceira".
Z historie dobývání jihoamerického kontinentu Španěly víme, že dobyvatelé (Cortez, Pizzaro, Nuňez de Balboa a jiní) si přivedli vedle koní také bojové psy do Nového světa (viz "Becerillo" a "Leoncillo"). Při svých cestách na západ dělali zastávky na atlantických ostrovech (Kanárské ostrovy, Kapverdské ostrovy, Azorské ostrovy), aby zde doplnili zásoby proviantu a vody. Pravděpodobně zde již někteří psi zůstali nebo se smísili během delšího pobytu s domácími psy.
Na Kanárských ostrovech udržovali domácí Guančové dvě rozdílná plemena, a to lehké "Podenco" pro lov králíků a těžké "Bardino" nebo "Marjero" pro svou žlutozelenou barvu nazývané také "Verhino", jako hlídací a válečné psy. Z křížení se španělskými plemeny "Alanos" a "Bardines" vzniklo na Kanárských ostrovech plemeno "Perro de Presa Canario". Na Azorských ostrovech vznikla jako kříženec mezi domácími psy a španělskými psy "Alanos" a "Fila Terceira".
Brazilská fila je bez pochybností starým plemenem, které má však jen mladou historii. Portugalci, Španělé, Holand'ané, Britové a Francouzi přivedli se svým dobytkem také své psy do této země, a zda a nakolik v žilách fily teče také "indiánská krev", je těžko říci.
M. von Stephanitz viděl vznik domácího psího plemene takto: "Ten, kdo běhá po nesmírných pastvinách Patagonie okolo ovčích stád, která čítala nikoli statisíce, ale miliony kusů, je směsicí skotských, německých a australských ovčáckých psů všech druhů srsti a barev. Z nich se vyvinula tvrdá užitková zvířata, která umožňovala pastevcům, kteří jezdili na koních, plnit těžké úkoly spojené s udržením stád polodivokých ovcí pohromadě a s jejich hnáním, a to jak za slunečního žáru, tak i za zimních bouří na tvrdé půdě pamp." William Pferd ("Dogs of the Ameri-can Indians") podává zprávu o jedné "patagonské doze", která je rozšířena v oblasti mezi Rio Negro a Magellanskou silnicí ze Santa Cruz směrem nahoru až po jižní provincie Brazílie. Indiáni používají tohoto psa pro lov zvířat guanacos a jiných malých zvířat, tento pes však byl také rodinným psem a společníkem dětí při hrách. W. Pferd jej popisuje jako středně velkého psa o velikosti anglických foxhoundů, většinou s krátkou "drátovitou" srstí, někdy také dlouhosrstého. Pokud se týká barvy, byli tito psi většinou tmavě hnědí, často s bílými znaky. Ve svém vzhledu byli podobní vlku, nejvíce se podobali belgickému ovčáckému psu s vysokými končetinami, hubení, s pozorným pohledem a bohatým ocasem. Je čirou náhodou, že Darwin při své cestě okolo světa musel udělat zastávku u ústí řeky Santa Cruz v důsledku provádění nějaké opravy na lodi. Během svého pobytu prováděl jeho průvodce, námořní poručík Filip King skicy Indiánů Tehuelche a jejich psů. Tyto výkresy z roku 1834 byly jediným svědectvím o existenci patagonského psa. Bohužel je reprodukce v Pferdově knize natolik špatná, že z ní není možno získat žádnou informaci o vzhledu tohoto psa. Později popisuje kapitán Robert Fitzroy v jednom dopise britskému přírodozpytci Hamiltonu Smithovi ("The natural history of dogs", 1839/40) podobné psy, jako popisoval Darwin. Ten však upřesňuje, že někteří psi byli tmavě červení, jiní černí a jiní černí a hnědí. Pravděpodobně se však Fitzroy neopírá o svá vlastní pozorování, nýbrž jednoduše o popis Darwina a Kinga.
Životní podmínky patagonských obyvatel byly tak tvrdé, že skromně vyživovaní původní obyvatelé nepřežili 19. století. Vymřeli a s nimi zmizeli také původní domácí psi, přičemž se nenalezly ani jejich kosti, aby bylo možno učinit dostatečné závěry. O původu těchto indiánských psů není nic známo.
M. v. Stephanitz se zmiňuje o autochtonním mexickém ovčáckém psu, kterého je možno nalézt až v Peru, byl to krátkosrstý až dlouhosrstý pes, většinou světle žlutý, někdy také žlutý s tmavě hnědými plotnami.
V roce 1913 našel archeolog H. v. Ihering lebku prehistorického psa. Celková délka lebky činila 190 mm. (K porovnání: délky lebek prehistorických rašelinných psů ve Švýcarsku jsou mezi 130 až 145 mm, teprve v bronzové době se objevují psi s délkou lebky až 200 mm.) LT patagonského "prapsa" se proto muselo jednat o relativně velké zvíře.
Tento nález spolu s Darwinovým popisem a výkresy Philipa Kinga ovšem dokazují, že v Brazílii před osídlením Portugalci existovali domácí indiánští psi, avšak nakolik se toto plemeno také podílelo na vzniku současné brazilské fily, je zcela nejasné. Musíme ovšem hledat předky tohoto plemene spíše mezi psy, kteří byli do země přivedeni spolu s Evropany při kolonizaci. Avšak i zde jsou zdroje informací jen skrovné. V knize Balt Weisseho "Molosser-Buch" cituje zpracovatelka kapitoly o filách, Luise Daserová, z jednoho popisu z doby osídlování Brazílie následující příhodu: Vedeni Nuňezem Balboou Španělé překročili panamskou zemskou úžinu, aby vyzkoumali Pacifik. Přitom je doprovázeli velcí molossoidní psi. Potomci válečných psů, které je možno jednotlivě ještě najít všude po světě. "Becarillo" (malé jehně) se jmenoval molossoidní pes, který patřil dobyvateli Diego de Salazarovi. Deset vojáků s "Beccarillem" působilo u nepřátel větší strach než sto vojáků bez tohoto psa, vyprávělo se o něm. On a jeho syn "Leoncillo" (lvíče) zemřeli vojenskou smrtí střeleni otrávenými šípy Indiánů. Ve zprávě se rovněž uvádí, že Balboův "Leoncillo" obdržel vyšší žold, než obyčejný pěší voják. Rovněž bylo pro něho přesně stanoveno množství potravy, které nebylo malé. V letech 1781 až 1801 cestoval Don Felice de Azara Jižní Amerikou. Ve své zprávě popisuje jednoho psa, který zde byl známý pod názvem "lebrel". Popisuje jej jako psa, kterého francouzský přírodovědec Buffon nazval "Grand Danois", avšak "lebrel" měl hrubší srst, kratší čenich, měl větší uši a silnější šíji. Většina psů byla načervenalých, béžových, černých nebo žíhaných.
Ve svých Dějinách dobývání Nového Španělska popisuje Bernard Diaz dell Castillo v roce 1568: "V Yucatanu (současné Mexiko) byli často loveni jeleni a králíci a pomocí jednoho psa lebrela jsme zabili deset jelenů a mnoho králíků. Když jsme to vše viděli, vrátili jsme se na palubu lodi zpět a psa lebrela jsme nechali na pevnině." O jeden rok později, v roce 1519, se vrátil Diaz dell Castello s Cortésem zpět do Yucatanu a oni našli psa lebrela "tlustého a spokojeného". V roce 1611 píše Sebastian de Cavarrubius o psu lebrelovi: "Toto je velmi rozšířená rasa, která přichází ze severních ostrovů. Brání svého pána a napadá divokou zvěř a nadhání zvěř lovci, aby ji mohl složit. Tito psi se nazývají lebrelové, protože se podobají psu, který honí a loví zajíce a který se obvykle nazývá galgo." (Ve slově lebrel je zřejmě schováno označení "lévrier" = pes k lovu zajíců.)
Musíme si tedy španělského lebrela představit jako mohutného chrta, z něhož křížením s anglickým greyhoundem vznikl španělský galgo. Barosso Peteira srovnává psy v Brazílii s křížencem mezi mastinem a greyhoundy, protože jsou silní jako mastini, avšak pohybliví jako greyhoundi. Tito psi museli mít obě vlastnosti, jestliže měli splňovat úlohy, které na ně byly kladeny: Jmenovitě museli být učenliví, impozantní a bedliví, aby především v noci střežili rozsáhlé pozemky statku a aby zahnali všechny nežádoucí narušitele, a na straně druhé pro chytání dobytka nejvýše pohybliví a rychlí. Impozantnost a přirozenou nedůvěřivost měli po mastinech, pohyblivost po greyhoundu. I když může znít teorie přesvědčivě, těžko mohu uvěřit na častěji prováděné křížení greyhoundů. Proti tomu mluví celý současný vzhled fily.
Co si tedy vzali Portugalci s sebou při kolonizování Brazílie? Jistě svého velkého pasteveckého psa, předchůdce dnešního "Cáo da Serra da Estrela", psa s výškou v kohoutku více jak 70 cm, dlouhosrstého nebo krátkosrstého a převážně žlutého, hnědého nebo s vlčí šedou barvou spolu s bílými znaky nebo bez nich. Je to a byl tradiční pastevecký pes z portugalského pohoří Estrela. Kolonizátoři ze severního Portugalska s sebou vzali psy, z nichž se v současné době vyvinuli dnešní "Cáo de Castro Laboreiro", dále rovněž psa s výškou v kohoutku přes 60 cm. Ten je považován ještě dnes za velmi ostrého a nevypočitatelného, je to však vynikající obranářský pes, který měl chránit stáda v pohoří proti vyskytujícím se vlkům.
Mezi portugalskými psy je třeba jmenovat také plemeno "Rafeiro do Alentejo", což je přibližně 74 cm vysoký pes, dlouhosrstý, převážně černý, béžový nebo žíhaný. Jeho příbuzenství s "Cáo de Serra da Estrella" nemůže zůstat nepoznáno. V úvahu by také přicházela dnes vymřelá fila terceira, což je pes z Azor s výškou okolo 60 cm. A co vzali s sebou Španělé vedle již zmiňovaného lebrela do nové země? Jistě svého španělského mastina a pyrenejského mastina (Mastin de los Pirineos). Dále psa "Perro de Presa Mallorquin", mezi dogy příslušejícího psa z Baleár a ze strany FCI ještě neuznaného "Perro de Presa Canario", jistěže také psa "Cáo de Bestiar", který je považován za prastaré španělské plemeno a který se vyskytuje převážně jako krátkosrstý a černý. Britové s sebou vzali mastify a menšího, tenkrát ještě velmi pohyblivého buldoka, Francouzi bordeauxskou dogu a všichni přistěhovalci s sebou vzali jistě velké množství bastardů, kteří plnili svou povinnost stejně dobře jako čistokrevní psi. Tito psi se museli přizpůsobit novým poměrům a ten, kdo se nemohl přizpůsobit, zmizel během krátké doby. Psi se navzájem křížili, a protože prakticky všichni příslušeli ke starým pasteveckým psům nebo k plemenům válečných psů, musel se z této směsice vytvořit více nebo méně jednotný typ. Velké oblibě se těšili u majitelů haciend kříženci buldoků. Později, to znamená od roku 1785, přicházeli do Brazílie také bladhaundi z britských ostrovů a přispívali svým podílem k vytváření nového plemene, především volnou pokožkou a silně zdůrazněnou bederní partií. Mastif poskytl tomuto plemeni silné kosti a "býčí" šíji. Z celé této směsice vzniklo především na jihu země ve státě Minas Gerais - první chovatelské centrum pro brazilskou filu. Zde existovaly obrovské farmy a hlavním nepřítelem dobytka byl jaguár, zde zvaný "onca". Proto je celkově možné, že pro zlepšení loveckých vlastností fily bylo provedeno křížení také s anglickými plemeny foxhoundy, greyhoundy a pointry.
Je samozřejmé, že v takové obrovské zemi docházelo k vytváření místních forem, ale stejně tak jako všichni farmářští psi Nového světa, byla i brazilská fila, ať již přináležela ke kterékoliv lokální variantě, mnohoúčelovým psem. Byla lovcem velkých šelem, který se nesměl zastavit před pumou nebo i jaguárem a musel přijmout boj. Byla také impozantním hlídačem dvorů, pastevců dobytka a strážcem stád. Pokud se týká velikosti, existovaly velké rozdíly také proto, že vedle velkých pasteveckých psů přicházeli do země se stády ovcí také menší ovčáčtí psi, jako byl například "Gos d'Autra" a portugalský "Cáo da Serra de Aires".
Z kynologického hlediska bylo nutno nazírat na brazilskou filu jako na loveckého psa. Co zde vzniklo z hlediska čistokrevného chovu pracovního psa, bylo na konci 19. a počátku 20. století zlepšeno nebo zhoršeno cíleným křížením s evropskými plemeny psů, jako například mastifů, bladhaundů a buldoků podle toho, jak se tato křížení osvědčila. V zásadě se vynořuje otázka, zda k vytvoření nového plemene je zapotřebí navzájem křížit tak mnoho rozdílných plemen v představě, že každé použité plemeno přispěje jen svými žádoucími vlastnostmi. V případě brazilské fily je však možno zřetelně rozpoznat dvě plemena jako určující: anglický bladhaund a starý španělský alano, jehož typ se udržel velmi dlouho především ve vnitrozemských oblastech Brazílie.

Začátek čistokrevného chovu
Přibližně od roku 1930 je možno mluvit o více méně jednotném typu fily, avšak o plánovaném chovu ještě nemohlo být ani zmínky. Jednotliví farmáři chovali filu podle požadavků, které na psa kladli. Byl to potom především Dr. Paolo Santos Cruz, který dal chovu určitý směr, a tak vytvořil do dnešních dnů jednotné brazilské plemeno.
Jak přišel Dr. Paolo Santos k brazilské file, vypráví nám Luise Daserová v knize Walta Weisse "Molosser-buch". Cituji z ní doslovně: "Dr. Santos Cruz, právní návladní, měl ve vlastnictví dva dobrmany, kteří hlídali jeho dům. Během nějaké letní slavnosti se pouštělo mnoho nafouknutých balonů nad město Santos. Jeden z nich přistál na zahradě Dr. Santose Cruz. S křikem běhaly děti po květinových záhonech a domácí pán s překvapením zjistil, že jeho psi zmizeli. Zalezli a schovali se pod auto. Dr. Paolo Santos se zklamaně ptal: A to měli být hlídací psi? Rozhodl se opatřit si spolehlivější hlídače a vzpomněl si na domácí brazilské psy, na brazilskou filu, o jejíž dobrých vlastnostech slyšel. Po ověření u tehdejšího prezidenta "Kennel Club Paulista", předchůdce dnešního klubu CBKC, Adolpho Reingantze se porozhlédl mezi chovateli tohoto plemene.
Prvním chovatelem, který choval fily s rodokmenem a který dal zapsat své psy do registru v r. 1946 vzniklého klubu "Paulista", byl Juvenal Peioto a bydlel v Sao Paulo. Byl prvním, kdo odchoval filu-šampiona, psa "Bumbo da Vila Paulista", který byl vržen v r. 1945.
Vedle Juvenal Peiota choval také J. Ebner v chovatelské stanici "do Rancho", rovněž fily, které nechal zapsat do plemenné knihy. Vedle toho i na venkově byli chovatelé, kteří chovali čistokrevné psy, například rodina Reis v Belo Horizonte a majitel haciendy José Gomes de Oliveira ve Varginha. Jeho pes "Lord" byl považován po dlouhou dobu za prototyp čistokrevné fily.
Dr. Paolo Santos Cruz sháněl nyní především od farmářů v oblastech Minas Gerais, Matto Grosso a Goias psy, kteří by odpovídali jeho představám o pravé brazilské file a započal tím ve čtyřicátých letech chov fily pod názvem chovatelské stanice "Parnapuan". Po delší dobu zde mělo pobývat 42 psů. Jeho chovatelským cílem byl robustní obranářský a hlídací pes, který by byl dostatečně ostrý a ochotný k útoku, pes, který by se současně mohl používat pro hlídání stád a na lovu proti velkým kočkovitým šelmám. Přirozeně bylo mezi psy, které nakoupil na farmách, mnoho kříženců, jichž původ nebyl znám.
Psi byli rozdílné velikosti a barvy. Většinou byli žíhaní nebo světle červenohnědí, byli však také čistě bílí a bílí se žíhanými plotnami, několik jich mělo myší šeď, jiní byli čistě černí. Ale všichni byli velmi ostří. V r. 1950 sestavil Dr. Santos Cruz na žádost brazilského Kennel klubu první standard pro brazilskou filu. Toto první znění bylo v r. 1984 přepracováno a předloženo FCI, které tento standard také schválilo. Do dnešní doby se nezměnil. (Poslední změna standardu byla oficiálně schválena generálním sekretatiátem FCI dne 06.01.2004. V tomto znění se jedná spíše jen o upřesnění původního standardu co se týče formátu a staby těla i povahových vlastností, pouze byla zrušena povinnost úspěšného absolvování "testu povahy" po získání titulu šampión.) pozn.
Proti prvnímu standardu z roku 1950 se příliš mnoho nezměnilo. Byla stanovena výška 60 cm až 75 cm pro psy a feny s hmotností od 45 - 50 kg. Vyškrtnuti byli v novém standardu čistě bílí psi a psi zbarvení myší šedí. Bílá barva by měla být pokud možno vůbec potlačována. Připouštěny jsou bílé znaky na tlapách, na hrudi a na špičce ocasu, celkově tyto bílé znaky nesmí představovat více než jednu čtvrtinu celkového povrchu těla. Rovněž již nežádoucí, i když ještě přípustní jsou psi "Tigrado Mineiro", kteří se kdysi vyskytovali v hojném počtu v Minas Gerais a byli velmi oblíbenými žíhanými psy. Při zakládání chovu tohoto plemene udělal Dr. Santos Cruz to jediné, co se v daném případě dalo dělat: Založil chov podle vnějšího vzhledu a nestaral se o původ psů. Aby mohl takové psy použít k chovu, vytvořil "Registro Initial", do níž mohli být zapsáni typičtí psi neznámého původu. Proti vůli Dr. Santose mezitím brazilský Kennel klub tento registr opět uzavřel.Ve svém úsilí o vytvoření brazilského psího plemene byl také podporován především Dr. Procopio do Vallem, který od r. 1949 spolupracoval na vylepšení plemene a který napsal základní dílo o plemeni s názvem "O grande Livro do Fila Brasiliero". Stejně jako Dr. Santos zastával velkorysý výklad pojmu "čistokrevnost plemene" a obracel se proti "rodokmenovým puristům", kteří vytváření plemene více škodili nežli pomáhali. V jednom dopise z r. 1952 psal: "Nepochybně máte v Brazílii mnoho fil-míšenců, avšak chovná zvířata klubu CBKC (Brazilský kynologický klub, který je napojen na FCI) a CA-FIB (komise pro chov brazilské fily, není uznávána ze strany FCI) pocházejí z nejlépe vybraných zvířat . . . S ohledem na veliký počet vynikajících psů (v Brazílii se počítá přibližně s 500 štěňaty ročně!) jistě dosáhneme ideálního prototypu!
Jako další chovatele, kteří se výrazně podíleli na vybudování chovu, je nutno jmenovat vedle Dr. Santose Cruz a Dr. do Valleho již zmíněného José Gomes de Olivieru a Cel Pedro Ribeiro Junqueira de Souzu. Jim je třeba poděkovat, že je dnes fila nejoblíbenějším psem v Brazílii.

Brazilská fila přichází do Evropy
Prvním importérem brazilské fily byl vévoda Albrecht Bavorský, který v roce 1954 získal psa "Dunga da Parnapuan" od Dr. P. Santose Cruze. "Dunga" byl žíhaný pes s bílými tlapami a s jednou bílou skvrnou na hrudi. Pocházel ze žluté feny, kterou Dr. Santos Cruz získal od José Gomese ve Varginha. Otcem byl brazilský šampión "Tamoio", pocházející z rodičů, kteří nebyli registrováni v žádné plemenné knize.

Brazilská fila v současné době
V domovině fily se v posledních letech změnila situace. Počet ročně odchovaných psů narostl skokem a v současné době činí okolo 5000 štěňat za rok. To v podstatě závisí na změně sociální struktury, ke které došlo u brazilského obyvatelstva.
Fila již není "pouze farmářským psem", jako tomu bylo kdysi. Především také s narůstajícím drogovým problémem ve větších městech se stále zvyšuje násilí a kriminalita všeho druhu. Kdo má majetek, potřebuje dobrého a spolehlivého hlídače, a kdo vychází v noci do ulic, potřebuje dobrého ochránce. Změněné sociální struktury sice podporují chov fily, ale existuje nebezpečí, že její přirozená ostrost bude podporována v nedobrém měřítku, zatím je ve standartu uvedeno výslovně "odvaha, rozhodnost a udatnost každého jednotlivého zvířete je vyžadována". Toto vše jsou jen pojmy, které však mohou být interpretovány velmi volně.

První Brazilské Fily v České republice
a na Slovensku

První importovanou a přeregistrovanou filou, v tehdy ještě nerozděleném Československu, byla žíhaná fena z německého chovu, ASTA von der Steinernen Rinne, narozená v roce 1985 a zapsaná v roce 1986 do československé plemenné knihy pod registračním číslem ČsHPK/S 1/86/85/86. Tuto fenu do Československa přivezla paní Alžběta Pichlíková (SK) (CH. ST. "Lidertéjed"). Pod číslem zápisu ČsHPK 2/89/89, byl registrován importovaný žíhaný pes z Brazílie, HABIL do Iarijara, narozený v Riu de Janeiru v roce 1989, kde byl registrován pod zápisem CBKC/RG/RJG/89/02392. Tohoto psa dostal darem, velice známý přispěvatel do českých kynologických časopisů, PhDr. Michael Císařovský, od Češky žijící dlouhá léta v Brazílii, paní Marcely Švábové (CH.ST. "Tudor" a rozhodčí CBKC pro II. skupinu FCI). Dalším zápisem do československé plemenné knihy v roce 1988, byl vůbec první vrh fil v Československu, a to vrh "A" - Lidertéjed, ze zahraničního krytí, kde otcem byl německý pes, AMBA von der Bäremburg (od chovatelky paní Hildegard Müllerové, mezinárodní rozhodčí a presidentka CFB) a již zmiňovaná ASTA von der Steinernen Rinne. Z tohoto vrhu uveďme alespoň jednu žíhanou fenu, ARINA Lidertéjed (číslo zápisu ČsHPK/S 5/88/91), která v CH.ST. "Maokama" (Zdeněk Soukup) byla jako první chovná fena.
V roce 1989 následoval zápis vrhu "B" - Lidertéjed opět ze zahraničního krytí (otec - německý šampión IGNAZIO von Taubenhof a matka - ASTA von der Steinernen Rinne). Z tohoto vrhu se v českém chovu mezi jinými uplatnily feny: BERTA v CH.ST. "Dargan", BESSI v CH.ST. "z Peruckého chovu" a BRONA v CH.ST. " z Bodláčí", fena BRITA zůstala v CH.ST. "Lidértejed" a BONA byla vyvezena do Maďarska.
O rok později, v roce 1990, to byl první český vrh "A" - Maokama (otec - Habil do Iarijara a matka - ARINA Lidertéjed), z tohoto vrhu zmiňme alespoň feny: ASSAGAI v majetku CH.ST. "Dargan", ALKA, která dala v roce 1992 základ CH. ST. "FI-IT"(Jitka Šírová), AMAH v témž roce CH.ST. "Bohex" (Oldřich Šiška), ARDEN v roce 1992 první vrh CH.ST. "Šer Chán" (Pavel Kovařík) a ALLY, která v roce 1993 dala základ CH. ST. "z Radnické kovárny" (Věra Froňková) nebo ATASHA, která ve stejném roce se stala základem CH. ST. "od Velké černé" (Ladislav Krejčí). Vrh "C" - Lidertéjed (otec - importovaný pes, Arinco de Iguacu a matka - ASTA von der Steinernen Rinne), zastavme se u feny CARA, první fena v CH.ST. "ze Staré rokle" (Roman Vurbs).
V následujícím roce, 1991, to byl ze zahraničního krytí na slovensku vrh "A" - z Kolibského lesa (p. Boskovič) otec - Eldorado von der Bäremburg a importovaná matka z Německa - Carana von Hülshorst, v Čechách vrh "A" - Dargan (Jiřina Holmanová, bývalá předsedkyně "Klubu málopočetných dogovitých plemen psů") otec - Habil do Iarijara a matka - Berta Lidertéjed a vrh "B" otec - importovaný pes, Arinco de Iguacu a matka - Berta Lidertéjed. Ve stejném roce byl i vrh "A" - z Bodláčí (MVDr. Alena Prokešová, poradkyně chovu "Fila Brasileiro Club CZ") otec - Habil do Iarijara a matka - Brona Lidertéjed . Z tohoto vrhu se krátce zastavíme u žíhané feny ADRIANA (číslo zápisu ČSHPK 29/91/92), která byla druhou chovnou fenou v chovatelské stanici "Lesní zátiší" (Petr Hanzlíček) a fena ANGELIKA (číslo zápisu ČSHPK 30/91/92) základ chovatelské stanice "u Stříbrného smrku" (Miroslava Nesrstová) a v České republice, velice slavném, žíhaném šampiónovi ARGOS (číslo zápisu ČSHPK 28/91/92), který dal později bezesporu velice dobrý základ jako plemeník této stanici a českému chovu vůbec. Z tohoto vruhu se zmíníme ještě o jednom psu, a to ACHIL (číslo zápisu ČSHPK 27/91), který získal titul Interšampión a Světový vítěz z Bruselu. Achil byl vyvezen na Slovensko a jeho majitel byl Pavol Tomko, chovatelská stanice "spod Slanského pohoria" (současný předseda Fila Brasileiro SK). Z vrhu "B" - z Bodláčí, po stejných rodičích, který byl již zapsán do plemenné knihy SKK, se zmíníme pouze o psech šampiónech, BAGHIRA (číslo zápisu CSSKK/14/1/92/93), BOCA (číslo zápisu CSSKK/14/2/92/93) v majetku CH.ST. "FI-IT" a BONZO (číslo zápisu CSSKK/14/3/92/93), v majetku CH.ST. "Chvatěrubské rokle" (Jarmila Zahradníčková). A nesmíme zapomenout na vrh "A" - z Peruckého chovu (Božena Náhlovská) otec - Habil do Iarijara a matka - Bessi Lidertéjed. Tohoto vrhu se zastavíme u feny ALMA (číslo zápisu ČsHPK 22/91/94), která byla první fenou v CH.ST. "Stříbrný mahagon" (Pavel Růžička).
To je ve zkratce prvních pět let chovu plemene Fila Brasileiro na území tehdejší Československé republiky.

Po rozdělení Čech a Slovenska v roce 1992 se úplně oddělila i slovenská část plemenné knihy uváděná ve zkratce: ČsHPK/S. V následujících letech proto již není možnost sledování chovu fil na Slovensku. V České republice nastává v této době i největší procentuální nárůst zapisovaných štěňat na již registrované jedince. Větší počet vrhů umožnilo i několik importovaných jedinců. Díky těmto importům a zahraničním krytím se chov, v této době ještě velmi málopočetný (cca 50 - 60 jedinců), neocitl v depresi a mohl se dále rozvíjet. Ne každé plemeno mělo ve svých počátcích takové štěstí.
Nastala doba, kdy bylo již na každém chovateli, kterým směrem se bude dále ubírat. Někteří za vidinou slušných zisků začali bohužel doslova neuváženě "produkovat" štěňata, která většinou vykazovala poměrně mnoho vad. Jiní se snažili sice o zlepšení exteriéru, ale na úkor zdraví rodících se štěňat. Jen velmi málo chovatelů si dříve nebo později uvědomilo, že menší počet narozených štěňat, ovšem daleko kvalitnějších a zdravějších bude tím opravdovým přínosem v chovu tohoto plemene. Díky otevřeným hranicím měli všichni chovatelé již možnost se podívat do zahraničí a porovnávat vlastní chovy s odchovy zahraničními, poučit se z jejich dobrých i špatných postupů v chovu. Ne všichni tuto možnost využili. Ač ekonomická otázka při zahraničních krytích nebyla asi tím hlavním důvodem, jen velmi málo chovatelů bylo ochotno tzv. investovat do chovu. Počet importovaných jedinců a zahraničních krytí nebyl tak velký, jak se na počátku rozvoje chovu tohoto plemene zdálo, že bude.
Velkým problémem dodnes zůstává absence odborné literatury o filách v českém jazyce, která by nejen začátečníkům, ale i zaběhnutým chovatelům mohla velice pomoci. Bohužel ne každý ovládá dostatečně cizí jazyky, aby si byl schopen přečíst odbornou literaturu v cizím jazyce. Problémem zůstávají stále také "chovatelé", kteří jen prodají štěňata bez jakýchkoliv základních informací jak s ním správně zacházet a krmit. Existuje, a to nejen u nás v republice, mnoho jedinců, kteří v dospělosti trpí různými pohybovými problémy, které nemají dědičný původ. Je to právě proto, že jejich majitelé buď ignorovali nebo nedostali dostatečné informace o správné výživě v době růstu. Mnoho lidí se mylně domnívá, že filu je třeba krmit stejně jako dogy. V případně zkrmovaných bílkovin a tuků u rostoucích fil, opravdu platí "méně je více".
Ale věnujme se dále filám v České republice. V druhé polovině 90. let se kvalitativní rozdíly mezi českými chovy již výrazně projevují. Někteří z chovatelů "průkopníků" přestávají chovat, ale v letech 1996 a 1997 se objevuje téměř lavina nových chovatelů a je zapisováno nejvíce vrhů do plemenných knih za celou filí historii v Čechách. Většina z těch co přestali chovat byla k tomuto dotlačena ekonomickými nebo prostorovými důvody. Dostali do situace, že jejich původně chovné feny byly z chovu vyřazeny pro svůj věk a neměli možnost ať prostorem nebo finančně držet větší počet fen v různých věkových kategoriích, tak aby jejich věk měl chovnou návaznost. Někteří přestali proto, že nemohli obstát v prodeji štěňat proti velmi levným nabídkám od některých čerstvých chovatelů, kteří se mylně domnívali, že v kvantitě bez kvality vydělají více než ti poctiví, kteří investovali daleko vyšší částky na pořízení kvalitní a zdravé chovné základny. V této době je obrovský zápis narozených štěňat. Bohužel po kvalitě jak exteriérové, tak povahové, ale i zdravotní, je většina těchto štěňat z kvantitativních chovů maximálně průměrná, většinou však podprůměrná. Toto se ovšem projevuje až po dalších dvou letech, kdy tito jedinci přicházejí na bonitace do chovu, či na výstavy ve třídách otevřených. V té chvíli je však již dost pozdě, protože jsou doslova "vyprodukovány" desítky zvířat v různých věkových kategoriích ve špatné kvalitě. Pozdější neprodejnost nekvalitních štěňat zatížených dost často i blízkou příbuzenskou plemenitbou, ale i mnoha dědičnými chorobami a defekty odradí velkou část těchto "producentů" v dalším chovu. Toto se projevuje i na počtu zapsaných vrhů, kdy po vrcholu v roce 1997 nastává poměrně prudký pokles. V této době se naskýtá několik možností; dohledat potomky po kvalitních a zdravých předcích nebo importovat další genetický materiál. V České republice se stalo začátkem nového století a tisíciletí naštěstí oboje. Na osvědčené krevní linie se začali pářit "čerstvé" krve. Výsledkem se stávají odchovy fenotypicky velmi podobné původním předkům, při čemž nedochází k degeneraci plemene v důsledku příbuzenských spojení a vytvářejí se další linie po importovaných psech. Někteří chovatelé se snaží pokračovat na již vytvořených a osvědčených brazilských liniích. Štěňata z těchto chovů jsou daleko zdravější a odpovídající plně požadovanému standardu plemene. Touto cestou se ovšem nevydali všichni!!! V roce 2001 je ve skutečnosti nejmenší procentuální zápis vrhů na již registrované jedince
Dalším výrazným zlomem v chovu fil v České republice, byla dohoda všech tří chovatelských klubů (Moloss Club CZ, Klub málopočetných dogovitých plemen psů a Fila Brasileiro Club CZ), kdy po vzájemné dohodě, dne 18.9.2001 uzavřeli pomocný registr plemenné knihy (ZReg. ČMKU), stejně, jako to udělali v CBKC, v zemi původu plemene již o rok dříve. Hlavním důvodem toho rozhodnutí, byl ten fakt, že v současné době je již dostatek jedinců s prokázaným původem uvedeným v knihách FCI a není proto již zapotřebí používat v chovu jedince s neregistrovanými předky v plemenných knihách FCI v prvních třech generacích. Také k tomu přispěl i několikanásobný import jedinců, tzv. "registrů", určitého okruhu lidí, kteří si kladli za svůj cíl, tak zvaně "očistit" plemeno. Zřejmě vzhledem k jejich naprosté neznalosti genetiky chovu psů bohužel dovezli jedince silně zatížené velmi úzkou příbuzenskou plemenitbou s několika již vzájemně příbuznými předky, u kterých se nedaly ani ověřit jejich původy, jelikož nebyli registrováni v plemenných knihách FCI. Tito jedinci pocházejí z jimi tak vychvalovaných CAFIBových chovů a jsou prakticky nepoužitelní pro další chov, protože se jejich ztráta genofondu vyjádřená v procentech příbuznosti pohybuje na úrovni Fx = 25 - 30 %. K degeneraci dochází při dovršení Fx = 33 %.
Domnívám se, že čas vše ukáže a plemeno si zachová svou specifiku a půvab v České republice a to i pro budoucnost.


vlk

Canis DOMESTICUS	Canis MOLOSSUS

Vadeiro Paulista	Mastin de Terceira

staroanglický Bulldog	psi ze Saint Louis

Mastiff z roku 1750	*molossoidní pes*

Dogue de Forte Race (výsledek křížení mastiff z roku 1750 x molossoidní pes) vlevo původní typ a vpravo před vyhynutím v Evropě v roce 1820

Mastiff ke konci 19. století	španělský Bulldog z roku 1907

Portugalský honič	Fox-houd

německá doga z roku 1750	německá doga kolem roku 1930

Fila Brasileiro

	O GRANDE LIVRO DO FILA BRASILEIRO prof. Dr. Procopio do Valle a Enio Monte
	Hamburg, Německo, Velkovévoda Bavorský držící tříměsíčního Dungu do Parnapuan, duben 1954